Po pravdě zřejmě bychom dokázali říci, v čí hlavě se idea večírku zrodila, ale pro jistotu se tváříme, že nás to napadlo tak nějak všechny společně. Prostě uděláme firemní večírek, abychom tak nějak utužili tu pracovní morálku a udělali team building a trošku zachlastali. Koho napadl Steak House Monte Bú to nevíme a dotyčný na večírek nakonec stejně nedorazil.
Takže jsem několik posledních předvánočních dnů v práci trávili natěšeni na steaky a pilovali hlad, aby se toho do nás za firemní peníze hodně vlezlo. Problém vzniknul v okamžiku, kdy se zjišťovalo, zda se v dotyčném podniku dá platit kartou a nedopatřením jsme se dostali na stránku s recenzemi. Po přečtení pár z nich jsme se začali drbat na hlavě a zvažovat přeložení akce do jiného podniku. Nakonec jsme přece jenom kluci, co se hned tak něčeho neleknou, takže jsme se rozhodli do toho kulinářského pekla vyrazit s očekáváním toho nejhoršího. Já jsem aspoň ověřil, že na gastroenterologickém oddělení je volná dostatečná lůžková kapacita pro všechny účastníka a sanitka nás tam dopraví do deseti minut.
Někteří z nás, účastníků, popírali, že to tam bude tak špatné, ale již první příznak, totiž hlasité vřískání tří velkých papoušků u vchodu, zchladilo naše odhodlání. Přesto jsme zaťali zuby a šli do toho. Měli jsme na úvod štěstí, protože nás pingl uvedl na druhý konec podniku, kde měli ty papoušky podstatně menší a jenom občas hvízdali, což se dalo vydržet. Podnik byl již slušně obsazen, obzvláště poté, co příchod nás pěti zdvojnásobil počet hostů. Pinglovi jsme sdělili finanční limit na hlavu a ten zajásal a začal nás obletovat s podstatně větším elánem a sliby, co všechno si za ty peníze dopřejeme. Mně vrtalo hlavou, jestli je to ten z recenze, poznávací znamení na krátko ostříhaný, zarostlý, na otázku: „Co mi doporučíte za přílohu?“, odpovídá: „To musíte vědět sami.“ Na kontrolní otázku mělo ještě dojít. Při aperitivu jsem porušil svoji letitou zásadu, že nepiju, co si sám nevypálím, ale to hruškové cosi vypadalo poměrně neškodně. To už jsme se kolem stolu shromáždili v podstatně větším počtu a přišel čas na předkrm. Čas mezitím jsme si krátili konverzací, okukováním obrazu piráta s pořádným ptákem (na rameni) a počítáním flašek přilepených na stropě.
Předkrm
Tady nebylo co vytknout. Marinovaný losos s jakousi pampeliškou byl dobrý, stejně jako prkno s výběrem salámů a sýrů. Dokonce se mezi námi našli i hazardéři, kteří pokoušeli osud s tasemnicí v tataráku.
Hlavní jídlo
Po předkrmu začal pingl konečně místo jakési vody z alpského ledovce nosit pivo. Mimochodem, voda z ledovce je vážně dobrý podnikatelský nápad, podle alarmistů ty ledovce stejně roztají, tak je potřeba toho pochytat a prodat co nejvíce, dokud je z čeho. Nicméně kdybych nevěděl, že je to voda z ledovce, řeknu, že si to stáčejí z kohoutku v kuchyni. Ale zpět k hlavnímu jídlu. Samozřejmě došlo i na kontrolní otázku číšníkovi. Ten se velmi nemile zašklebil a doporučil mi špenát. Dal jsem na něj a objednal si hranolky. Jinak jsme si vybrali, až na jednoho, kdo nečetl recenze, ten správný steak a různé přílohy a zmáčkli stopky. Přílohu donesli po 53 minutách, hlavní jídlo v průměru kolem hodiny. Až na mně. Na mně poněkud zapomněli, takže můj well done steak byl až za hodinu a něco. Měl jsem štěstí, že jsem si vybral ty správné hranolky, které vypadaly a chutnaly plus mínus tak, jak člověk od hranolků očekává. Pokud uvidíte v menu domácí hranolky, tak ty si určitě nedávejte, jinak vám donesou něco, co vypadá jako by to vytáhly z popelnice za hospodou a ohřáli v mikrovlnce, nebo to smažili na motorovém oleji.
Steak samotný byl dobrý, pepřová omáčka bez chuti, pepř už hodně unavený a nepomohlo tomu ani pořádně popepření mletým pepřem. Kromě vyschlého hamburgeru s „domácími“ hranolky si všichni na steaku pochutnali. Nikdo nedostal podrážku či kus koksu (asi jsme nezlobili).
Desert aneb after math
Většina z nás, už pod tíhou několika dvanáctek uvařených v Plzni nabrala větší odvahu experimentovat. Proto přišlo na řadu jakýsi Parakotoul s jahodovou redukcí, já se směle vrhnul do ananasového gaspača. Zbytek zvolil lívanečky, nebo zbaběle cheesecake. Nakonec přiběhl pingl a začal nás přesvědčovat že máme vyzkoušet rum. Ne nějaký tuzemák, ale dvaceti a více letý rum, vonělo to vesměs hezky, chutnalo – na dá sa, ale fernet je fernet. Tvrzení, že ten rum fasovali námořnicí na válečném loďstvu Jejího Veličenstva královny Velké Británie a to v pět litrů denně se ovšem dá jenom těžko věřit. V tom případě by námořníci byli nepotopitelní, zato náchylní k samovolnému vzplanutí a samozřejmě nepřítel by zlomil čepel o játra jako kámen.
Závěr
Do restaurace nejezděte autem , parkoviště připomíná tankodrom plný bahna. Místo vybírejte dostatečně daleko od řvoucích papoušků. Architektura a desing restaurace dělali zřejmě podle receptů Pejska a kočičky na dort, je tam prostě všechno bez ladu a skladu a nějaké výraznější myšlenky. Jídlo, když se vyvarujete výběru z recenzí ušlo, nicméně za ty ceny bych očekával, že mezi námi budou procházet mluvící krávy a samy nabízet to nejlepší z nich, podobně jako v Restaurantu na konci vesmíru. Pokud tedy máte prázdný žaludek, ale nikoliv prázdnou kapsu a je ve Vás touha poznat dosud nepoznané, můžete to se Steak Housem Monte Bů risknout, ale vracet se tam zřejmě nebudete.
